Poslanecká sněmovna schválila státní rozpočet na rok 2026 se schodkem 310 miliard korun. Stát má hospodařit s příjmy 2 118 mld. Kč a s výdaji 2 428 mld. Kč. Původní návrh Fialovy vlády počítal s deficitem 286 mld. Kč. Nová vláda Andreje Babiše návrh přepracovala a výsledný deficit vzrostl o 24 mld. Kč.
Největší výdajové kapitoly: Ministerstvo práce a sociálních věcí zůstává zdaleka největší kapitolou s 994 mld. Kč. Následuje ministerstvo školství s 269 miliardami, ministerstvo obrany (155 mld.), ministerstvo dopravy (129 mld.), ministerstvo vnitra (115 mld.) a dluhová služba s téměř 110 miliardami — nárůst o 10 procent oproti roku 2025. Klíčovými prioritami rozpočtu jsou obrana (nárůst o 24 mld. Kč) a dopravní infrastruktura. Pro rozpočet hlasovalo 103 poslanců vládní koalice, proti bylo 88 poslanců opozice.
Tolik stručný souhrn. Na tomto místě by mohla následovat diskuse, zda výše příjmů a výdajů je adekvátní, případně jaké kapitoly by mohly být posíleny nebo zkráceny. Jenže taková diskuse je v zásadě zbytečná. Vláda totiž téměř o ničem ve skutečnosti nerozhoduje. Proč?
Mandatorní výdaje: 93 procent rozpočtu
Zhruba 93 % celkových výdajů tvoří ze zákona povinné neboli mandatorní výdaje. Největší položky jsou následující:
- Důchody — na penze je vyčleněno 740 miliard Kč. K tomu je třeba přičíst dalších asi 17 mld. Kč, které nová vláda přidala oproti původnímu návrhu.
- Ostatní sociální transfery — přes 200 miliard Kč. Nemocenské dávky, příspěvek na péči, podpora v nezaměstnanosti a od října 2025 nová dávka státní sociální pomoci, která nahradila příspěvek na bydlení, přídavek na dítě a další dávky.
- Dluhová služba — 110 miliard Kč. Nesplácet úroky znamená platební neschopnost státu.
- Platy ve veřejném sektoru — kvazimandatorní výdaje, kde by teoreticky bylo možné šetřit, ovšem pouze za předpokladu propouštění.
- Výdaje na obranu — od roku 2025 zákonně mandatorní ve výši 2 % HDP. V rozpočtu 2026 odpovídají přibližně 2,1 % HDP.
- Odvody do EU — navýšení o 7,7 mld. Kč oproti předchozímu návrhu.
Prostor pro diskreční, tedy zákonem nepodmíněné rozhodování vlády — investice, věda, kultura — se rok od roku zužuje. Před třiceti lety měly mandatorní a kvazimandatorní výdaje celkový podíl kolem 68 % na celkových výdajích. Od té doby podíl rostl až na dnešních odhadovaných 93 %. Manévrovací prostor se tedy zúžil z přibližně třetiny rozpočtu na méně než desetinu.
Jak je to jinde?
Srovnání naráží na metodické problémy — každý stát sleduje mandatorní výdaje jinak. Přesto lze sestavit užitečný obraz.
USA používají téměř totožnou terminologii. Mandatory spending tvoří zhruba 60 % federálních výdajů bez dluhové služby. Se započtením splátek úroků se ovšem dostáváme na 73 %. V šedesátých letech tvořily diskreční výdaje dvě třetiny rozpočtu — poměr se tedy zcela obrátil.
Německo kategorii mandatorních výdajů formálně nevyčleňuje stejným způsobem. Na sociální zabezpečení vynakládá 41 % celkových veřejných výdajů — více než skandinávské země i Benelux. Odhady „zákonně vázaných“ výdajů se pohybují kolem 80–85 % federálního rozpočtu. Pozor ovšem na důležitý rozdíl: velká část sociálního pojištění se v Německu odehrává mimo státní rozpočet v separátních pojišťovacích systémech. V Česku naopak důchody procházejí přímo státním rozpočtem přes MPSV, a tvoří tak obrovskou mandatorní položku.
Pro Rakousko a Polsko srovnatelné údaje neexistují. Lze ale pracovat s daty OECD o veřejných sociálních výdajích jako podílu na HDP: Francie 32 %, Rakousko 27 %, Německo 26 %, Polsko 21 %, Česko 19 %, průměr OECD 21 %.
Paradox je tedy v tom, že Česko má relativně nízké sociální výdaje v poměru k HDP, ale extrémně vysoký podíl mandatorních výdajů v samotném státním rozpočtu — právě proto, že české rozpočtové příjmy jsou omezené, zatímco zákonné nároky rostou nekontrolovaně. Manévrovací prostor vlády je tak nejmenší ze srovnávaných zemí.
Dá se s tím něco dělat?
Mandatorní výdaje rostou rychleji než příjmy rozpočtu. Počet důchodců v Česku poroste minimálně do poloviny 40. let, zatímco počet ekonomicky aktivních bude klesat. Důchodový systém, který dnes spotřebuje přes 740 mld. Kč ročně, bude vyžadovat stále víc — a to i po parametrické reformě z roku 2023, která jen zpomalila tempo růstu. Český stát na sebe postupně naložil zákonné závazky, aniž by k nim vytvořil odpovídající příjmovou základnu nebo mechanismy automatické korekce.
V zásadě existují tři cesty — a realisticky půjde vždy o jejich kombinaci.
Reforma výdajových zákonů — „odmandatornění“ — je nejpřímější cesta, ale politicky nejtoxičtější. U důchodů je parametrická reforma jediná možnost, jak dostat dynamiku pod kontrolu. Fialova vláda v roce 2023 začala — posunula důchodový věk, mírně upravila valorizaci, zavedla postupné snižování sazby za rok pojištění. Ale i samotné ministerstvo financí přiznává, že to na dlouhodobou stabilizaci nestačí.
Klíčovým krokem by bylo zavedení automatických stabilizátorů přímo do zákonů — například navázání valorizace na demografický koeficient, jak to udělalo Švédsko v 90. letech, když zavedlo systém virtuálních individuálních účtů s automatickým vyrovnávacím mechanismem. Podobně Německo zavedlo v roce 2004 Nachhaltigkeitsfaktor (faktor udržitelnosti) do penzijního vzorce, který zpomaluje růst důchodů při zhoršení poměru přispěvatelů k důchodcům.
Podobně by bylo možné přehodnotit rozsah státní sociální podpory, zpřísnit podmínky pro některé dávky, zavést přísnější testování majetkových poměrů. Nová „superdávka“ z října 2025, která sloučila několik dávek, je krok tímto směrem, ale sama o sobě úspory nepřinese.
Zvýšení příjmů je druhou cestou. Daňová kvóta v Česku je pod průměrem EU, prostor tedy existuje. Vyšší daně ovšem dynamiku mandatorních výdajů samy nezastaví — jen kupují čas. Francie má velmi vysoké daně a přesto trpí hlubokými strukturálními schodky.
Prorůstová politika je oblíbenou odpovědí politiků, protože nevyžaduje nepopulární opatření. Jenže česká ekonomika roste strukturálně pomalu — potenciální růst kolem 2–2,5 % ročně nestačí na to, aby předběhl nárůst důchodových a zdravotních výdajů. Aby tato cesta fungovala, musel by se potenciální růst trvale zvýšit na 3,5–4 %, což je mimo dosah jakékoli realistické hospodářské politiky.
Řešení vyžaduje odvahu
Česko je v situaci, kdy nová vláda ANO/SPD/Motoristé reformní cestu zjevně nevolí — sociální mandatorní výdaje v rozpočtu 2026 naopak navýšila o 17 mld. Kč, a z debaty zmizela i opatrná reformní rétorika Fialovy vlády. Výdaje na obranu jsou nově zákonně mandatorní na úrovni 2 % HDP. Dluhová služba poroste automaticky s rostoucím dluhem.
Bez důchodové reformy jdoucí výrazně dál než ta z roku 2023, bez reformy zdravotnictví a bez politické ochoty přiznat voličům, že stát nemůže plnit všechny sliby najednou, se podíl mandatorních výdajů bude dál zvyšovat. Dluhová brzda na úrovni 55 % HDP může být dosažena dříve, než se čekalo.
Řešení existuje. Ale vyžaduje politickou odvahu, kterou zatím žádná česká vláda v dostatečné míře neprokázala.
Autor je ekonom Algorithmic SICAV. Náhledové foto: Unsplash
